 | |
| U splavu řeky Otavy lze zachytit dívku jako obrázek, verše i píseň |
Říkala mi onehdy velmi milá a hezká slečna, „nebudu si přeci kupovat boty, protože nějak vypadají. Rozhoduje, jestli se mi v nich dobře chodí. Fakt mi jedno, jestli se zrovna nosí. Nechci bejt jako spolužačky, který se potácí na podpatcích tak, že z nich málem spadnou, a výstřihem je jim vidět až na kolena.“ V duchu jsem zatleskala. „Je přeci důležitý, jaká jsem, ne co mám na sobě,“ dodala větu jako z motivační knihy. Pravdu máš děvče, pomyslela jsem si. Jenže…
Jenže tohle je jen jedna její strana. Ta, která, není-li doplněna a držena druhou, může se bortit.
Řeči o kráse uvnitř jsou hluboce pravdivé. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že opravdu krásní jsou lidé moudří a dobří.
Jako by je tyhle vlastnosti rozsvěcely zevnitř, teprve když chytí tvář a gesta jejich odlesky, budou pěkní tak, že před nimi padnete na zadek, zamilujete se, nepřestanete obdivovat… Naopak dokonale krásné obličeje i těla bez dobroty a rozumu na mě vždycky dělala dojem opuštěného sálu, kde je zhasnuto, sem tam se válí odpadek, všechno je zastřené, bez radosti, bez krve. Přestože design je dokonalý, schází paprsek, který by vzkřísil studené a mrtvé.
Jenže podobně jako je lichá krása bez ducha, můžou být poněkud vedle i řeči o vnitřní kráse spojené s pohrdáním vším venkovním.
Držela jsem před tou krásnou holčinou v ruce šmrncovní boty, které dělají i bez podpatků laní nohy a sexy kotníky. „A co je špatného na tom být trochu ženská? Ženskost není hřích,“ utrousila jsem nesměle. Pán Bůh nás tak stvořil, muže mužského a ženu ženskou. Kdyby to takhle nechtěl, možná bychom všichni vypadali jako nálevníci, hlemýždi nebo mloci například, běželo mi hlavou. Jenže nevypadáme. Ženy mají prsa a boky a umí se v nich krásně vlnit, když chtějí. A muži umí ty boky chytit tak, že se hlava točí víc než nůž ponorného mixéru. Je na tom něco špatně? Nahlas jsem ale řekla jen, „mizí harmonie, zdá se mi.“ Podívala se na mě nechápavě, „jak harmonie, proboha, souvisí se sandály?“
Ženy vypadají a chovají se občas jako muži a muži vypadají a chovají se občas jako ženy. Ženy nosí trekkové boty, tenisky a další cosi, co nohy víly ponižuje na pouhý výrobní prostředek. Muži se neváhají nazout do špičatých botiček s flitry. Takhle to souvisí se sandály, pomyslela jsem si.
Začali jsme totiž vrtat do nádherné rovnováhy, která je tu od věků, a trochu ji nabourali.
Vyměnily jsme ženskost za praktičnost, touhu po uznání, dravost, moc jsme si přály, nemám to slovo ráda, emancipaci, až jsme to možná trochu přehnaly. Příslovečné dítě se sice ještě drží okraje vaničky, ale už mu modrají prstíky. Jistě, je bezvadné mít volební právo a možnost studovat, ale je nutné dělat to pokaždé v kalhotách, bezpohlavní košili a s pohrdavým úšklebkem věnovaným svému ženství i jejich mužství? Jak by Yentl ráda natáhla sukni! Jenže ta skutečně nemohla, na rozdíl od nás. O motivech mužů nosit kabelky zavěšené na předloktí, nic nevím, jen tak nějak tuším, že by s tím naše emancipace taky mohla mít něco málo společného.
Poztrácely jsme zkrátka ženskost. Takovou tu, co měla v podobě její ryzí esence třeba Adina Mandlová nebo Liz Taylor. Možná ne úplně ztratily, nýbrž zasunuly do spodního šuplíku, ke kterému se skloníme, někdy i s mírným zaklením (vždyť je to tak nepohodlné!), jen párkrát ročně. Přitom právě v něm se skrývají poklady, dvířka zpátky k harmonii. Ženskost totiž poklad je. Samy jsme ho zakopaly, dá to práci odhrabat z něj nánosy balastu a poznat, jestli nám někdo náhodou nepodstrkuje i kočičí zlato. Občas se spleteme a sáhneme po něm. Sukně, které končí téměř v pase, tílka, o kterých se neví, jestli nejsou součástí nočního lehce erotického kompletu, boty, které připomínají koráby, lahve vanilkových voňavek vypotřebovaných během týdne, levná cingrlata, vycpaná ňadra, úsměv pouliční pracovnice a silácký lascívní slovník téže osoby, hysterické pištění a máváním ručičkama s nalepenými nehty, minipejsek strčený v růžové kabele, našité obarvené platinově bílé nebo ebenově černé asijské vlásky s růžovým nádechem. Ženskost? Asi takové kvality jako Dora převlečená za Popelku. Skončila vysypaná zmáchaná uřvaná v ledovém rybníku. Dobrá inspirace.
Ženskost je, myslím, něco úplně jiného. Pocit, víra a odvaha.
Pocit, že dokážu jako žena rozkmitat srdce muže a přijmout ho včetně všeho ostatního do svého těla.
Víra, že krása je dobro, které je nakažlivé.
Odvaha dát pěkně nahlas najevo, že jsem žena. Mám prsa, boky, nohy, vlasy, oči, lásku, něhu, všechno, co se mužům líbí. A taky mám rozum a vím, jak s tím vším zacházet, aby se vrátila harmonie.
Zaklapla jsem sexy sandály zpátky do krabice. Protože jen v nich to fakt není.
P.S. Žen, které neztratily ženskost, je pořád hodně. Mají můj obdiv. Je od koho se učit.
Publikováno se souhlasem autora Klára Mandausová
